Jste připoutaní? Dobrá, tak vyrazíme…

Jakmile si ráno sednete do auta, okamžitě si zapnete bezpečnostní pás. Připoutat se je již pro všechny řidiče i neřidiče automatické, stalo se to naším zvykem. Jenže to není jediný zvyk týkající se připoutání, který my lidé máme.

Jsme připoutaní k domu, ve kterém bydlíme, jsme připoutaní k partnerovi nebo partnerce, dokonce jsme připoutaní k našemu oblečení, tedy my ženy určitě.

„Ta sukně už mi sice není, ale já bez ní prostě nemůžu žít, co budu dělat?“

„Stěhovat se? Nikdy!!“

Jsme připoutaní k místům, věcem, domům, autům, zvykům, nechce se nám měnit to, v čem jsme již tolik zakořenění a tak není divu, že připoutání je nám tak blízké.

Jakmile začneme pracovat se zákonem přitažlivosti, vybereme si svůj cíl nebo sen a jdeme na to, vizualizujeme, představujeme si, jak v tom autě již sedíme a jezdíme po našem městě, snažíme se dostat do toho pocitu, že už danou věc máme. Pokud jsme pochopili práci se zákonem přitažlivosti, pak dobře víme, že to nestačí a tak pracujeme na sobě, na svých limitujících přesvědčeních. Zpracováváme bolesti z minulosti, z dětství a také naše minulé negativní zkušenosti, které teď tolik ovlivňují náš život.

Jenže naše přání stále ne a ne přijít.

Jak je to možné?

Je to jednoduché. Jsme tak moc zvyklí se připoutat, ať již k materiální věci nebo pocitu, že jsme připoutáni i ke konečnému výsledku našeho přání a to natolik, až máme pocit, že bez něj náš život nikdy nebude tím pravým ořechovým. Už prostě nikdy nebudeme šťastní.

A co se týká vztahů je to ještě dramatičtější. Máme pocit, že náš život bez něj prostě nemá smysl a nikdy nebudeme šťastné. A to neplatí jenom u nás žen, i muži touží po své bývalé partnerce natolik, že představa, že by měli být bez ní, je ničí a zahání do nejděsivějších koutů své mysli.

Nedávno jsem se setkala s jednou novou potenciální klientkou. Je to žena, kterou jsem potkala na jedné akci, kde jsme si vyměnily vizitky. Když se dozvěděla o mé profesi vztahové koučky, projevila zájem se o mé práci dozvědět víc.

Po pár týdnech mi přišel email a žádost o setkání na kávu. Jelikož mi byla sympatická a protože jsme se setkaly na večeru určeném pro lidi, kteří chtějí navázat nová obchodní partnerství, tak jsem si řekla, proč ne. Netušila jsem, o co přesně jde a brala naše setkání jako setkání s kamarádkou někde na kávě.

Když přišla, dala mi do ruky papír s poznámkami. Jednalo se o nějaký dotazník z knihy od Louise Hay. Pročítala jsem si její poznámky. Tato žena je z Francie, její angličtina není na příliš dobré úrovni, a tak jsem se musela hodně ptát.

„Co jsi chtěla vyjádřit v této odpovědi?“, ptám se jí „aha, je mi to jasné“, pokračuju ve čtení. Z její dvoustránkové práce mě trochu mrazí, je velmi smutné vidět takové depresivní odpovědi.

Vlastně ji ani neznám, první setkání o člověku moc nenapoví. To je alespoň má vlastní celoživotní zkušenost. První dojem je velmi klamavý a pravé já se otevře většinou až časem. Teď když tady v kavárně čtu její vnitřní svět, který mi odhaluje, nestačím se divit. Ta žena má problém, to jsem ostatně tušila, jinak by mě o schůzku asi nepožádala, ale že je její vnitřní svět takto smutný a depresivní, to vidím až po těchto pár řádcích. Začínám jí říkat, co vidím mezi řádky, cítím z ní, že to moc dobře ví a že mi věří a je ochotná a připravená se mi otevřít. Vím, že to je základ práce kouče se svým klientem. Musí panovat naprostá důvěra. Možná spolu nakonec pracovat nebudeme, ale je dobře, že si uvědomuje nutnost začít na sobě pracovat. To je první krok k úspěchu, kteří mnozí lidé nikdy neudělají. Zůstanou ve svém tmavém depresivním světě a jejich život nebude mít šanci ubírat se do těch vysněných výšek, který si každý z nás zaslouží.

A najednou to přijde, „co by se stalo, kdybyste opustila své přesvědčení“, stálo na papíře, její odpověď jsem si s ní musela ověřit, zda to opravdu myslí doslovně. Odpovídá, že ano.

Hmmm, máme velký problém, a tak říkám „myslím, že bychom si měly domluvit koučink“, vysvětluji jí, jak probíhá koučink se mnou a že probíhá po telefonu, vysvětluji jí také podmínky a důvody, proč zrovna po telefonu. Jak se pak mohu do klientů lépe vcítit. Neruší mě mé oči, které jsou zvyklé soustředit se na druhého, když s ním mluvím a tím oslabuji svoji schopnost naslouchat a cítit energii druhého. Vysvětluji jí, že jsem člověk, který zírá druhým do očí, když se s nimi baví, a řešíme-li vnitřní bolesti, druhého to může znervózňovat, navíc mi to brání soustředit se pouze poslechem a tak slyšet víc, než když se na druhého i dívám.

Přikyvuje a říká: „já vím, jsi empatická a já to vidím, dokážeš se do druhých vcítit a to je pro tvoji práci důležité, dobře se mi s tebou povídá“, přikyvuji. Vím to o sobě, lidé mi to říkají a klienti potvrzují.

Domluvily jsme si konzultaci a já odcházím. Po letech práce terapeuta a nyní kouče vím, že se musím očistit kdykoli cítím, že si beru práci domů, jak se říká. Moje energie je nesmírně důležitá, pracuji s lidmi a pokud bych se já sama necítila dobře, nemohu pomoci druhým, to je základ.

Asi už se ptáte, co bylo napsané na tom papíře a proč jsem se zděsila.

Její odpověď byla „Pokud se toho nezbavím, tak umřu“. Proto jsem se ptala, jak to myslela. Vím, že lidé věci dramatizují a přehánějí, z ní jsem ale cítila velmi nízkou energii, takovou skoro děsivou, depresivní. Chtěla jsem si být jistá, že její slova chápu. Potvrdila mi mé pocity.

Je ukázkovým příkladem ženy, které mohu pomoci, pokud mi to dovolí. Teď už záleží jen a jen na ní. Ona se musí rozhodnout. Co řeší? Samozřejmě vztah s mužem, jak jinak.

Odpoutání se od výsledku je nesmírně důležité a jakmile žena nebo muž cítí, že pokud danou věc, osobu, vztah nebo jakoukoli materiální věc nezískají, tak umřou, nikdy nebudou šťastní!!!

Svému snu se tak vzdalují a ženou se do neštěstí.

Jsou totiž nesmírně připoutaní a taková energie zabíjí všechna naše přání a rozhodně všechny naše partnerské, ale i jiné vztahy.

Jak se odpoutat od toho, co si přejeme?

1. posílit sebe sama ve svém nitru díky vnitřní práci
2. žít přítomným okamžikem
3. rozvíjet další oblasti svého života
4. rozvíjet sebelásku

Bod číslo 4 je ten nejdůležitější bod. Řekla bych, že v sobě zahrnuje vše ostatní. Lidé si stále pletou slovo sebeláska se slovem sebevědomí. Často mi říkají, že sebevědomí nepotřebují. Jenže sebeláska je něco zcela jiného než sebevědomí tak, jak jej známe. Sebeláska je o plném přijetí sebe takového, jakým jsem. Milujeme-li se plně, pak milujeme svůj život plnými doušky, ať už s málo penězi nebo hodně, ať již s jedním partnerem, druhým partnerem nebo jenom se sebou samým. Máme-li se skutečně rádi, pak vyzařujeme milující energii všude kolem sebe a nemáme potřebu druhé měnit. Plně cítíme svoji vnitřní hodnotu a následujeme naše životní „volání“. Můžeme se tak věnovat tomu, co jsme sem přišli dělat a v čem jsme skutečně dobří. Nebojíme se vystoupit ze své komfortní zóny, prostě žijeme naplno a jsme ochotní a schopní i riskovat, pokud  v tom vidíme vyšší smysl a cítíme, že je to naší podstatou.

Jak jste na tom se sebeláskou vy se můžete dočíst v knize Alfa bohyně. V ní mimo jiné zcela otevřeně odkrývám svůj životní příběh.

Často se ke mně dostane klientka, která tvrdí, že je sebevědomá a tedy nechápe, proč má ten nebo jiný problém s muži. Pak spolu začneme pracovat individuálně a dějí se velké AHA momenty, které odkrývají spoustu odpovědí, které ženě vysvětlí, proč se sice cítí sebevědomá, ale přesto necítí sebelásku. Tyto odpovědi klientce neřeknu já a ani si na ně neodpoví logickým uvažováním. Jsou to odpovědi hluboko ukryté v jejím nebo jeho nitru (s muži klienty pracuji též, i když je jich méně).

Tyto hluboko uložené bolesti odkryjeme během individuálního koučinku tak nečekaně, že je často klient velmi zaskočen. Ze zkušenosti vím, že své odpovědi člověk otevře tak, aby se k němu dostaly, až ve chvíli, kdy je na to připraven a hlavně kdy je připraven s nimi pracovat. Jelikož v tu chvíli není sám, ale je pod mým vedením, umožňuje mi to z pozice pozorovatele a kouče, ihned nabídnout tu nejlepší možnou techniku, abychom daný problém zpracovali a klient nebo klientka se cítil lépe ihned, v daný okamžik. To je důvod, proč nemohu lidem odpovědět na dotazy v emailu, jedná se o práci hluboko v nitru člověka, která u každého odkryje něco jiného a tedy pro mne není možné během dvou odstavců v emailu odhalit pravou příčinu pocitů, které člověk zažívá a nebo je dokonce po emailu vyřešit.

Své nitro posílíte vnitřní prací. Je to proces, který se nestane přes noc a ani vám nepomůže čtení knih. To jsem mnoho let dělala já, je to zajímavé a přínosné, ale výsledky se většinou nedostaví. Je potřeba jít hlouběji a věnovat tomu čas. Stejně tak sebeláska není o tom, že si řeknete: „Mám se rád/a.“ a je to. Opět se jedná o proces, který u někoho (pokud ví, jak na to) trvá kratší dobu a jinému trvá dlouho. Z tohoto důvodu vznikl program Bohyně lásky, který pomáhá ženám probudit v nich sebelásku. Vím totiž a jsem naprosto přesvědčená, že 99% a já bych si skoro troufla tvrdit, že se jedná o 100% problémů souvisí s nedostatkem sebelásky.

Rozvíjení dalších oblastí života opět souvisí se sebeláskou. Když se má člověk rád, pak chce být šťastný a nečeká, že ho šťastným udělá někdo nebo něco jiného, ale jde a dělá se šťastným sám. Tedy dělá to, co ho baví, rozvíjí své koníčky, učí se, jak spravovat své finance, jak pečovat o své tělo a svého ducha. Pomáhá lidem kolem sebe, protože pomáhat druhým nás dělá šťastné, tak to prostě je. Dobrovolníci, kteří pracují zadarmo nebo jakkoli jinak pomáhají druhým, finančně, ručně, emočně, tak získávají hodně zpět. Jenom lidé, kteří to nikdy nezkusili, netuší, jaká odměna se za takovou pomocí skrývá. Je to odměna, která je penězi naprosto nevyčíslitelná.

Často lidé hledají, komu pomoci, aby nakonec pomohli někomu daleko, někomu cizímu, když v jejich blízkém okolí je tolik lidí, kteří jejich pomoc potřebují a ocení. Před asi deseti lety jsem přemýšlela, jak pomáhat starým lidem. Emočně. Nevím proč, ale vždycky jsem tíhla ke starším lidem a vždy ve mně vyvolávali hodně emocí, litovala jsem je, přála jsem si, aby nebyli sami. A teď nemám na mysli starší než já, ale opravdu staré lidi. Možná proto, že jsem nejmladší a nikdy jsem tedy nezažila prarodiče a jejich lásku. Hodně dlouho jsem o tom přemýšlela, kam chodit a komu pomoci, až moji rodiče pomalu zestárli.

Nyní se snažím pomáhat mému otci a nesmírně mě to naplňuje. Zjistila jsem, že pro něho je největší pomoc, kterou velmi ocení, chvíle strávené s ním, kdy si prostě jenom povídáme. Můj otec je v důchodu asi 15-16 let, velmi špatně chodí a je často doma sám. Lidé, kteří toto nezažili, si to nedovednou představit a asi ani já si to plně nedokážu uvědomit, jak těžké to musí být. Muset se stále více a více spoléhat na okolí, protože člověk nezvládne sám to co před pár lety.

Moje maminka je úplný opak, ráda jezdí na výlety s jinými důchodci, stále pracuje, věnuje se vnoučatům a je celkově velmi aktivní. Můj táta je spíš domácí typ, a tak je doma sám. Pečuje o zahrádku, což ho nesmírně baví. Přesto, že je rád doma, chybí mu společnost. A tak za ním jezdím a povídám si s ním. Vím, že je to něco, na co není moc zvyklý. Lidé si s ním povídají, jsem z velké rodiny. Ale je rozdíl v tom, když se s někým bavíte a když mu alespoň na chvíli nasloucháte. Tato malá změna v mém myšlení a chování, změnila náš vztah. Dovedu zastavit pusu (což u žen není až tak zvykem :-)) a plně mu naslouchám. Vděčím za to své profesi a také obrovské vnitřní práci, kterou jsem za posledních několik let na sobě udělala. A vím, že to je něco, co je pro druhé k nezaplacení a především pro staré lidi, které spousta mladších považuje za otravné, nudné a předně pomalé. Jako by si neuvědomovali, že neuplyne mnoho let a i my třicátníci budeme pomalí, nudní, nové technologii nebudeme rozumět a čím dál více budeme záviset na svém okolí. Je to koloběh života, kterému se prostě nikdo z nás nevyhne.

Takže rozvíjejte další oblasti svého života a naslouchejte druhým lidem. Je neuvěřitelné, jak moc tak druhým pomůžete a jak moc vás za to budou mít rádi. Nejsme totiž zvyklí naslouchat, ale spíš mluvit. Kolik z vás druhé sice slyší, ale nenaslouchají jim? Je v tom obrovský rozdíl. Zkuste to a budete překvapeni, jak se k vám druzí pohrnou, aby s vámi byli. Ale také, jak moc dobrý pocit to bude pro vás samotné. Jsme zvyklí mluvit o sobě a když začne mluvit druhý, tak ho sice slyšíme, ale stěží mu nasloucháme tak, jak by si přál. Častější je případ, kdy se jeden s druhým skoro předhánějí, aby mohli mluvit. A to právě proto, že lidé nejsou zvyklí, že by jim někdo naslouchal. Často mi klienti říkají, jak je krásné už jenom to, že jim naslouchám a oni se mi mohou svěřit. Potřebují to, v jejich okolí není nikdo, kdo by to uměl. Protože stejně jako většina lidí, chtějí jejich nejbližší předně mluvit, ne poslouchat.

Svůj život byste měli žít tady a teď, ne včera a ne zítra. Včerejšek je minulostí a je jedno, co se stalo a kdo vám ublížil, je to pryč. Jediný důvod, proč to ve vás pořád žije, jako by se to stalo včera je, že se k tomu neustále vracíte ve svých myšlenkách a dáváte tomu sílu. Zítřek není a možná nikdy nepřijde. Ten nejdůležitější okamžik je TEĎ. Užijte si tento přítomný okamžik a odpoutáte se od mnoha negativního z minulosti a stejně tak od nesmyslných strachů, které se týkají vaší budoucnosti. Zítra se může stát zázrak, tak proč dnes vytvářet ve své mysli katastrofické možnosti, které možná nikdy nepřijdou. Všimli jste si toho, jak vaše myšlenky opisují pomyslnou ležatou osmičku? Píši o tom ve svém eBooku 5 snadných tipů, jak se začít mít ráda hned teď, který si můžete stáhnout ZDARMA na stránkách www.bohynelasky.cz.

Neustále tak žijeme v minulosti a nebo budoucnosti a zapomínáme si užívat přítomný okamžik. Jenže všechno se děje právě v tomto okamžiku. Pokud chcete úspěšně vytvářet svoji budoucnost, pak žijte teď a žijte tak, jako byste již měli to, o čem toužíte. Pak k vám daná věc nebo situace, osoba přijdou tak rychle, že se nestačíte divit, jak snadné to bylo.

Krásný den,

Eva 🙂