Byla jsem na dně a může se to stát i vám!

Moje rok a půl dlouhá „nemoc“ či zdravotní omezení, chcete-li, mě stála nejenom mnoho stresu, úsilí, ale i hodně peněz. Nelituji jich, jsem jim neskutečně vděčná. A jsem vděčná svému minulému já, které se rozhodlo stát se finančně svobodnou ženou a milionářkou. Termín jsem si dala do čtyřiceti a zvládla jsem to asi do sedmatřiceti. Jsem na sebe hrdá a penězům vděčím za mnohé.

Musím se přiznat, že jsem si nikdy nemyslela, že jsou peníze zase až tak moc důležité. Až do minulého roku. Celý život vím, že bez peněz se člověk nikam moc nedostane, lidé se kvůli jejich nedostatku hádají (celoživotní hádky mých rodičů) a mnoho lidí jejich nedostatek stále stresuje.

Vždy jsem si přála být finančně svobodná. Možná kvůli věčným hádkám rodičům, ale i kvůli své lásce k cestování. A časem také vzrůstající nelibosti mít nadřízeného, který mi diktuje, co mám dělat a být zaměstnaná ve firmách, kde se často jen předstírá, že je nutné pořádat meeting za meetingem a sedíte zde dlouhé hodiny, i když svoji práci odvedete třeba za 4h. Zbytek si tu musíte odsedět a váš život vám proklouzává mezi prsty. I když jsem věděla, že peníze chci a jsou důležité, nikdy jsem je nepovažovala za něco zase tak moc důležitého a pasivní příjem jsem vnímala spíše jako bonus, nikoli jako nutnost.

AŽ DO LOŇSKÉHO ROKU!

Loni jsem změnila názor a vnímám peníze jako nezbytnou součást zdravého člověka žijícího v hojnosti. Ano, bez peněz je vám nemocné tělo na nic. Jenže… Když jste nemocní a nemůžete si dovolit alternativní léčbu, pak vám dojde, že jsou peníze výhodou a skoro nutností.

Když jste nemocní a jste už tak v šíleném stresu a peníze nemáte, pak  jste v mnohem větším stresu. Složenky totiž chodit nepřestanou. Finanční úřad nějaké vaše zdravotní problémy nezajímají. A bohužel ani nezajímají řadu lékařů, a tedy ani zdravotní pojišťovnu. Loni jsem na vlastní kůži pocítila, jaké to je, být na dně. Byla jsem ale neskutečně vděčná, že finanční dno již moje energie nezná.

Jenom tak jsem byla schopná zvládnout roční výpadek základního příjmu. Toho, kterému se musím věnovat fyzicky, tedy být přítomna. Toho, který považuji za svoji profesi. Koučinku. Musela jsem zcela zastavit to, co miluji, pomáhat druhým individuálně. Nejenom, že jsem tedy přestala mít finanční příjem, ale nemohla jsem se věnovat svému poslání, tak svoji práci vnímám.

Bolelo mě to u srdce, ale jinak to nešlo. Moje zdraví bylo přednější, ale hlavně jsem na to neměla sílu. A protože tato „nemoc“ zasáhla můj krk, lépe řečeno nerv na krku, a tedy způsobila pálení v krku, na jazyku, v uších, ale také příšernou bolest při polykání nebo dokonce mluvení a na rok a půl mě totálně ochromila. Navíc jsem po každém jídle dostala teplotu 38,5 stupňů Celsia a někdy i vyšší. A to na zbytek dne, což vás samo o sobě vyřadí z provozu. Pak už skoro ani jíst nechcete, protože se každé jídlo změní v nepříjemný zážitek.

Najednou jsem zjistila, že i kdybych si bývala hlas či krk pojistila, jak to mívá řada lidí, které jejich hlas živí, zvykem, tak by mi to bylo na nic. Dle lékařů mi nic nebylo. I když mě půl roku pálilo celé tělo tak, že jsem od rána do rána řvala bolestí, nemohla mluvit a hlavně jíst, zhubla během dvou měsíců 10 kg, tak se ani nesnažili zjistit, co se vlastně stalo a poslali mě domů s větou: „Napíšu vám antidepresiva, to bude stresem.“.

Ano, stres z lékařů a jejich odpovědí byl veliký, ale mnohem větší byl z té nechutné bolesti, kterou jsem nechápala a která mi bránila rozumně uvažovat nebo jakkoli používat svoji hlavu k uzdravení. Doháněla mě k šílenství a lékaři mi chtěli pomoci tím, že mi do ní naperou ještě další oblbováky, aniž by se podívali na příčinu toho všeho. Dá se říci, že mi nevěřili. Jediný, kdo mi skutečně věřil, že je něco špatně, byl můj manžel.

Potvrdit to, co můj muž tušil již loni v lednu, že se poškodil můj 9. kraniální nerv, což odpovídalo přesně mým hlavním potížím, by znamenalo absolvovat lumbální punkci. A já ji odmítla. Nevěřila jsem, že mi lékaři pomohou, jejich přístup se mi celkově nelíbil. Přišlo mi to vše na hlavu. Přestala jsem jim zcela důvěřovat. Moje intuice mi říkala, že je něco špatně a já musím zjistit co, abych uzdravila něco ve mně. Snažila jsem se pracovat na sobě vnitřně, ale celou tu dobu mi podkopávaly nohy šílené bolesti, které jsem ani netušila, že jsou vůbec možné. S bolestí jsem měla malé zkušenosti a tou, která ovládá nejenom hlavu, ale i tělo zároveň jsem se takto setkala poprvé. A věřím, že naposledy. 🙂

Celá ta rok a půl dlouhá sranda mě stála cca 2 milióny korun. A to nepočítám všechny ty peníze, které za mne vydal manžel. V těch dvou miliónech započítávám nejenom ušlý zisk, platila jsem i zdravotní a sociální pojištění, tedy asi 8 tisíc měsíčně, a přitom jsem neměla příjem. Pozastavit činnost mě nenapadlo, a navíc jsem doufala a věřila, že se již brzy uzdravím. Nestalo se tak, a tak jsem státu zaplatila mnoho peněz pro nic za nic, a to mi ani nepomohlo, že přes dvacet let řádně platím zdravotní pojištění. Někteří lidé mě vybízeli, ať je zažaluji. Bylo mi tak zle, že to bylo poslední, do čeho bych se chtěla pouštět. Platila jsem také za mnoho alternativních způsobů léčby – akupunktura, ozonová terapie, biorezonance, frekvenční terapie, všechny možné bylinky a houby, vše docela drahé. Když to všechno sečtu a podtrhnu, kdybych si nevytvořila vnitřní bohatství a nestala se několik let předtím milionářkou, která má několik pasivních příjmů, tak by mě buď musel živit manžel, což už by asi dodělalo zbytek mého sebevědomí a dostalo mě na skutečnou nulu, co se vnitřní sebehodnoty týká nebo kdyby odešel, tak jsem totálně v loji.

Sníží vám to sebevědomí

Takováto dlouhodobá nemoc, která změní vaše tělo, jako se to stalo mně a pokouší se zničit vaši psychiku, vám zatřese se sebevědomím tak, že se nestačíte divit. Rok a půl jste uvězněni nejenom v jednom bytě, ale hlavně ve svém těle a to samo o sobě je dosti zničující. Nedovedu si představit nechat se živit, to by samostatnou a sebevědomou ženu jako já asi vážně dorazilo. Ale to se nestalo. Skončila jsem na dně, rozhodně fyzickém, nechci být nevděčná, ale nejsem si jistá, že je možné klesnout fyzicky díky bolesti níže, než jsem byla já. Určitě to možné je, ale takhle dlouho asi ne. Rozhodně jsem ale neklesla na finanční dno, což mi neskutečně pomohlo udržet si poslední kousek sebeúcty.

To, jak mě loni manžel viděl, bych nepřála nikomu. Žádné ženě bych nepřála, aby byla svým mužem viděna v takovémto rozpoložení. Když se já nedokážu a ani nechci namalovat, učesat, ani se umýt, tak jsem v podstatě na pokraji smrti. Já jsem typ ženy, která se sice nepotřebuje patlat zbytečnostmi, mít umělé řasy a nehty (takové věci byste na mně nikdy neobjevili, nemám je ráda ni já a můj muž už vůbec ne), ale přesto se ráda líbím, a to předně sama sobě. Vždy si dám aspoň malinko řasenky, hezké oblečení nebo aspoň slušné. Loni jsem byla stále v teplákách nebo pyžamu a bylo mi to skutečně šumák, neměla jsem vůbec sílu dojít do koupelny, tak na co se budu malovat, když mám takovou bolest, že se ani nenajím?! Nikdy se mi nic takového nestalo.

Jsem vděčná sama sobě, že jsem přenastavila svůj finanční termostat a mám peníze, i když rok nepracuji. Jsem vděčná penězům, že mi zachovaly zbytek sebevědomí, a tím pádem zbytek nějaké důstojnosti a samostatnosti. Vím, že mnoho žen závisí na mužích finančně a věřte mi, milé dámy, že vám to bude hodně ničit sebevědomí. Možná si řeknete, ale vždyť jsem na mateřské, tak se o mne musí postarat. Nebo si řeknete, jsem nemocná, tak je to dočasné a je to v pořádku. Ano, je to v pořádku, o tom žádná. Ale co to udělá s vámi? Jak se budete cítit vy, když nemáte ani korunu a musíte se manžela na všechno ptát? A to i v případě, kdy ochotně zaplatí. Vy musíte pokaždé jít a říct: „Miláčku, dáš mi peníze? Prosím, zaplatíš to? Můžu to objednat? Půjčíš mi kartu?“. Pro mne je něco takového ponižující a já jsem přesvědčena, že i ženy, které si myslí, že je to v pohodě a užívají si takovouto přízeň mužů, jednoho dne pocítí, že to bylo celé špatně.

Moje rada je, vytvořte si svoji finanční nezávislost a váš muž pocítí vaše sebevědomí dokonce ještě víc. V online programu Milionářská mysl nejenom měníme vaše finanční naprogramování, ale také vás učím objevovat své životní poslání. Nikdy není pozdě začít měnit svůj sen ve svoji realitu! Nikdy nejste tak staří, abyste nemohli začít znovu a jinak.

Víte, můj muž je praktický a i když je to fajn, někdy mě to ne zcela potěší. K narozeninám mi dal nový mikrofon a já nejásala. Líbí se mi moc, ale pro mne jsou narozeniny prostě o mně, ne o práci. Pamatuji si, když moje maminka dostávala věci do domácnosti, kuchyňského robota nebo pračku. Mně takové dárky moc nenadchnou. Mikrofon je věc k práci, potěšil mě, ale jsou to přeci mé narozeniny! Trochu jsem to tušila, a tak jsem ukázala na krásnou kabelku Michael Kors. Pro manžela zbytečně vyhozené peníze a má pravdu, na jednu stranu. Mohla jsem si ji koupit sama, nemusela jsem na ni ukazovat. Ale když mi ji muž koupil, neskutečně mě potěšil, i přestože jsem na ni musela trochu ukázat a i přesto, že jsem si ji klidně mohla koupit sama. I po roční nemoci a výpadku hlavního příjmu na ni mám. Teď ani nejde o tu kabelku, já sama si takto drahou kabelku nikdy nepořídila, ale teď jsem ji prostě chtěla. Dosud jsem za kabelku dala maximálně 2 tisíce korun a přišlo mi to moc, ale chtěla jsem se rozmazlit a proč ne. Navíc i já jsem docela praktická žena.

Jenže tady teď jde o to, že když sama peníze máte, tak si můžete koupit, co chcete a když vás potěší muž, tak je to mnohem krásnější. Máte stále svoji svobodu. Když ale peníze nemáte a on vám koupí drahý dárek, tak je to jako by si vás kupoval. Aspoň já to takto mám. Necítím takovou radost jako když mám na danou věc sama, ale muž mě prostě jenom potěší. Cítíte ten rozdíl?

Zažila jsem vztah, kdy jsem já neměla ani korunu a on mě rozmazloval. Chvíli to bylo fajn, ale pak mi to začalo vadit. Musela jsem se na všechno ptát, jeho dárky mě přestaly „bavit“, nedělaly mi až takovou radost, protože jsem si nevážila sama sebe. Bylo to zcela špatně. Dříve jsem si přitahovala hojnost a přišla, ale ne skrz mne. Vždy přišla jen skrz mého partnera. Moje hodnota se nijak nezvyšovala, naopak mám pocit, že se snižovala. Když vytvoříte hojnost tím, že si ji přitáhnete skrz svoji práci nebo své investice, prostě jste to vy, kdo si ji vytvořil a nejste na nikom dalším závislí, ten pocit vám dá křídla. A já bych si tento pocit přála pro každou ženu.

Která z vás bude další milionářkou? A hlavně sebevědomou, samostatnou a finančně svobodnou ženou?!

Máte na to, dámy! Jste silnější a chytřejší, než si myslíte. Váš finanční příjem poroste tak, jak poroste vaše vnitřní hodnota. Jeden muž, který vám vše pořídí, vaši vnitřní hodnotu nijak nezvýší.

Vaše Eva 🙂