Cestovat nebo zůstat doma, když se drahé polovičce nechce?

Jste ve vztahu a svoji polovičku milujete nade vše. Je to konečně ten pravý nebo ta pravá, ale… Je zde jedno velké ale. Každý máte zcela jinou představu o tom, jak trávit volný čas, a to předně dovolenou. On je domácí pecka, jenže vy chcete poznávat svět. A co teď s tím? Rozejít se? Podřídit se? Nutit ho a přemlouvat?

Nedávno jsem natočila video o cestování sólo, a pak mi došlo, že je více důvodů, proč miluji sólo cestování. Ano, tento článek je z mého života. I můj muž je tzv. couch potato, tedy doslovně přeloženo sedačková brambora, v češtině bychom řekli spíše domácí pecka. Dalo by se říci, že je to věkem a pohodlností, ale u mého muže je to i jeho povahou. Cestování moc nemusí a s věkem je čím dál tím pohodlnější. Na jednu stranu mu rozumím, protože i já s přibývajícím věkem nemusím dálkové lety nebo dlouhé hodiny v autě. A možná bude časem hůř. O to víc mě děsí, co bude do budoucna.

Loňský rok jsem si byla jistá, že nepřežiju, pak když se mi ulevilo, jsem si naopak nebyla jistá, jestli se z této nemoci někdy vylížu do normálního stavu a budu moci žít tak jako tomu bylo dosud. Když jsem po půlročních silných bolestech a každodenním boji o přežití konečně pocítila úlevu a přestala plakat od rána do večera, začala jsem hodně přemýšlet o životě. Nejenom o tom, jak je život neskutečně krátký a také zrádný a může se změnit z minuty na minutu, bohužel i do totální katastrofy, ale také jsem začala hodnotit mých 43 let na této planetě a v mém fyzickém těle.

Vždycky jsem si přála žít jinak než moji rodiče. Od střední školy jsem měla obrovskou touhu po finanční svobodě. Pro mne to předně znamenalo možnost cestovat. Jenže když jsem se loni podívala zpět, tak jsem zase tak moc necestovala. Ano, co se týká mé rodiny, tak v porovnání s celou mojí rodinou, jsem velmi zcestovalá. Stejně tak když se podívám na mnoho mých vrstevníků, tak na tom nejsem zase tak špatně. Ale jinak nejsem vůbec spokojená s tím, co jsem za svůj život viděla. Na naší planetě je tolik neskutečně nádherných míst.

Víte, když mi bylo 22 let, odjela jsem autobusem do Londýna, kde jsem měla v plánu strávit 9 měsíců jako au pair. Ano, autobusem, na letenky jsem neměla peníze. Byla jsem studentkou Vysoké školy ekonomické v Praze a přivydělávala si v obchodech jako hosteska, abych měla alespoň na učebnice a nějaké oblečení. Tehdy jsem měla docela dobrou angličtinu, ale nevěřila jsem si, a proto jsem chtěla tento jazyk zdokonalit, abych si pak v Praze našla lepší brigádu a mohla studia dokončit. Jenže po krátké době v Anglii jsem zjistila, že au pair je neskutečná dřina, jelikož britské děti jsou neuvěřitelně rozmazlené (a to se bavíme o roce 2003, takže dnes je to o dost horší). Asi bych se byla dávno vrátila, kdybychom tehdy nevstoupili do EU a já si nenašla místo v kanceláři. Navíc jsem si nabrnkla Spyrose, Řeko Angličana, se kterým jsem začala bydlet už po jednom měsíci vztahu. Ach to nerozumné mládí!

Život v Londýně byl obrovskou zkušeností. Osamostatnila jsem se od rodičů a musela se o sebe postarat, a to hned v tak obrovském městě. Londýn má téměř stejně obyvatel jako celá Česká republika. Jenže život v Londýně není snadný. I když jsem tehdy vydělávala v přepočtu 50 tisíc Kč, většinu peněz jsem dala za ubytování (sharování jedné místnosti s několika dalšími nájemníky) a za běžnou londýnskou lítačku, které se dnes říká Oyster card a já si jí stále schovávám na svou každoroční návštěvu mého druhého domova. Cestování v Londýně je neskutečně drahé. Co zaplatíte v Londýně za jeden měsíc na předplatné Oyster card, dáte v Praze za celý rok, tedy často i více než rok. A mám pocit, že jsou částky rok od roku vyšší a vyšší. Takže si opravdu v Praze nemáme na co stěžovat.

Z toho mála, co mi zbylo, jsem byla ráda, že si koupím nějaké oblečení a občas si zajdeme na levnou večeři. Peníze na cestování tedy nebyly. A bohužel nebyly dalších mnoho let. Po návratu do ČR jsem si zase začala užívat života mladé slečny a žila prací, studiem a diskotékami. Pak jsem chvíli chodila s jedním Španělem, který žil ve Španělsku. Byl to vztah na dálku, který měl jednu výhodu, protože jsem díky němu docela procestovala Španělsko, které jsem si tehdy zamilovala. Bylo mi těsně před třicítkou a konečně jsem viděla víc než Českou republiku a Londýn. Vztah nevydržel.

Když mě chvíli poté začal uhánět můj indický kolega z práce, nenapadlo mě, že bych s ním kdy mohla mít vztah. Po roce uhánění jsem podlehla a začala s ním relativně rychle bydlet. Jelikož měl vyšší pozici v marketingovém oddělení a byl z vyšší společenské vrstvy, a tedy studovaný a inteligentní, měl relativně slušný plat. Dnes vydělávám víc než tehdy on, ale v té době jsem díky němu měla možnost cestovat alespoň po Evropě. Pro holku, která peníze nikdy moc neměla, to byla příjemná změna. Cestovali jsme předně po Evropě, díky němu jsem se tehdy podívala i do Ameriky. Jelikož jsem si náš vztah i byt na Vinohradech, kde jsme bydleli, manifestovala díky Zákonu přitažlivosti, vnímám to jako jeden ze svých úspěchů.

Vztah ale nevydržel a já se opět ocitla u rodičů, se zlomeným srdcem a žádným příjmem. Byla jsem tehdy i bez práce. Když jsem začala opět vydělávat, konečně jsem začala trochu více cestovat. Jenže když už jsem měla relativně dost peněz, tak zase nebylo s kým cestovat. Byla jsem sama. A proto jsem začala cestovat sólo a podívala se i na Bali, za což jsem neskutečně vděčná. I když zřejmě odtud jsem si přivezla Lymskou boreliózu, která v roce 2023 propukla naplno. Ale to je holt život a moji lásku k cestování to rozhodně nezničí.

Když jsem asi před sedmi lety potkala svého muže, těšila jsem se, že budu mít konečně parťáka na cestování. Peníze již mám, svobodu také, takže je to ten poslední kousek skládačky, aby mé přání cestovat po celém světě, bylo naplněno. No a nyní se dostáváme tam, kde jsem na začátku článku skončila. U té sedačkové brambory. 😊

Můj muž cestování nemusí a jelikož je Američan, který Evropu téměř nezná, chce cestovat po Evropě. Jenže tu já relativně procestovala již před deseti lety. Samozřejmě je stále co objevovat, Evropa je krásná. Jenže mě to táhne do Asie a možná i jižní Ameriky, kam se manželovi nechce. A teď co s tím? I jeho maminka jako malá vyrůstala v Peru a já mám teď do konce života objevovat jen Evropu?

Co dělat, když máte partnera, který nechce to, co vy? Po loňské zkušenosti mám jasno. Jděte si za svými sny! Cestujte sami!!! Nikdy nevíte, co se stane zítra a kdy vaše svoboda cestovat skončí.

Můj muž chce naštěstí cestovat alespoň částečně. Za to jsem vděčná. Ale jsem také rozhodnutá, že pokud to tak budu cítit a chtít a budu dostatečně zdravá, pak odletím kamkoli budu chtít, a to i bez něj. Život je příliš krátký, než abyste se podřizovali tomu druhému.

V loňském roce jsem začala svůj život hodnotit, jak to dělávají staří lidé, kteří vědí, že jim již mnoho let nezbývá. Pokud jste prodělali vážnou nemoc jako já, pak víte, o čem mluvím. A víte co? Za těch 43 let jsem dokázala tolik věcí a splnila si tolik snů. Zjistila jsem, že jsem nadmíru spokojená s tím, jak můj dosavadní život proběhl a čeho všeho jsem v něm dosáhla. Až na jednu věc. A tou je cestování!

Mám pocit, že jsem necestovala tak, jak bych si přála. Kdybych teď měla zemřít a měla se podívat na to, co jsem v životě propásla a co se mi nesplnilo, bylo by to právě poznávání jiných kultur. Ne každý to tak má. Ne každý touží po tom samém. Můj muž takto nepřemýšlí a nechybí mu to. A to je v pořádku. Ale já si přeji poznat třeba Japonsko a celkově Asii. Amerika jako taková mě nikdy nelákala. A ani Američané ne. O to je vtipnější, že jsem si do života přitáhla partnera z Ameriky, a nakonec si ho i vzala. Dodnes se s mužem dohadujeme o výslovnosti anglických slov. Já mám zarytou britskou angličtinu a tu americkou prostě neuznávám. Zde se někdy znovu do Ameriky podíváme nevím, manžel už tam nechce a mně to tam nikdy moc nelákalo. Takže uvidíme.

Dodnes mě ale mrzí, že jsem nevyužila nabídky mého tehdejšího indického přítele a neodjela s ním na dovolenou do Indie. Vždy je lepší poznávat danou zemi s někým, kdo odtamtud pochází. Když se nad tím zamyslím, tak jsem vtipně před lety se svým řeckým partnerem navštívila Sicílii, odkud pochází rodina mého manžela. A před pár lety jsem byla poprvé v Řecku se svým manželem, odkud zase pochází rodina mého řeckého ex-partnera. 😊 Což je relativně vtipné. Ale život často vtipný je.

Na Sicílii se ale chystáme. Jelikož manželův dědeček ze Sicílie utekl jako asi čtrnáctiletý kluk a nikdo z rodiny netuší proč. Kolují povídačky, že se něco stalo, a proto zmizel. 😊 Ani bych se nedivila, Sicílie je plná mafie. Navíc můj muž má takový až mafiánský pohled.

Ať už cestovat budu nebo ne, rozhodla jsem se, že nedovolím manželově lenosti, aby mě zastavila. Je pravda, že bych raději daleká místa jako je Japonsko poznávala s někým než sama, ale uvidíme. Mám výhodu, protože jedna moje velmi dobrá kamarádka z Prahy, Damianne, v Japonsku několik let žila. A zrovna Japonsko je jednou ze zemí, ve které je dobré mít průvodce. Takže když nebude chtít manžel, budu muset přemluvit Damianne, která v roce, kdy jsem onemocněla a trpěla doma bolestí, cestovala 3 měsíce sama právě v Asii a procestovala hned několik zemí, včetně Japonska, Austrálie a Nového Zélandu a Indonésii. Damianne je mým vzorem. Je neuvěřitelné, co vše sama dokáže. Je jen o dva roky starší než já a žila v Indii nebo i Japonsku. Za mne obdivuhodné. Má asi 18 sourozenců, takže s mými 3 sourozenci na ní prostě nemám. Na to, že je z jiné části světa, toho máme hodně společného.

Co říci závěrem?

Nedovolte vašemu partnerovi nebo partnerce, aby zničili váš sen, ať je jakýkoli. Nemusíte se s nimi hned rozcházet. Uvědomte si, že to vy ničíte svůj sen, ne ten druhý. Já i můj manžel máme řadu společných zájmů, ale mnohem více těch, které se od toho druhého liší. A já si myslím, že je to tak v pořádku. Moje tchýně se s mým tchánem rozvedla právě proto, že ona chtěla žít život plný dobrodružství a on chtěl žít rodinný život. Moji rodiče se nikdy nerozvedli, ale jsou každý úplně jiný, otec se z domu ani nehne a matka je stále někde na výletě nebo dovolené.

Já osobně si myslím, že zrovna cestování není úplně dobrý důvod k rozvodu. Ale asi záleží na každém, co pod pojmem cestování přesně vidí. Pro mne je to možnost podívat se na místa, kde se žije jinak. Jelikož tam žít nechci, tak mi nevadí, že můj muž o to nestojí. Vím, že mu nevadí, když si zabalím a na pár týdnů odjedu, takže není co řešit. Kdysi jsem měla sen na těch místech i žít, na čas. Dnes spíš sním o jednom místě někde na jihu Evropy, které by se pro nás stalo druhým domovem. Kam bychom mohli kdykoli odjet i na několik měsíců. A tento sen se mnou manžel sdílí, takže to je pro mne důležitější než to, jestli do Asie poletím s ním, s kamarádkou anebo sama.

No a pokud je to pro vás něco skutečně důležitého, pak vždy můžete využít kurzu Transformujte jakýkoli vztah a zapracovat na společných zájmech, jakými je třeba cestování. Jistě není náhodou, že je můj muž, co se cestování týká, přesnou kopií mého otce, a tak je dost možné, že jsem si tuto jeho nechuť k cestování nevědomky přitáhla. A pokud by mi to skutečně vadilo a chtěla jsem, abychom byli na stejné vlně, pak i to se dá prostě změnit. Jak? Tak, jak vás to učím právě ve zmiňovaném kurzu.

Cestování a splněným snům ZDAR!